Mám hodně náušnic. Jeden čas to byla moje vášeň a doteď je to jeden z mála "doplňků", který jsem ochotna si na sebe navléci. Náhrdelníky se pletou do vlasů, o náramky se neustále někde chytám a prstýnek mi stačí jeden, ke kterému mě poutá nostalgie z mládí.
Jenže je nenosím. Jak jich je moc, člověk je má naházené v krabičce, zavřené v šuplíku. Když se k tomu přidá ranní shon, kdy je největším problémem udržet rovnováhu skákajíc po pokoji při pokusu obléci si druhou ponožku...kdo by měl na lovení stejných párů náušnic čas. A tak jsem si řekla dost!
Zamilovala jsem se do bílých rámečků s nataženou krajkou, kam se náušnice věší. Jenže problém mého pokoje je místo. Zní to neuvěřitelně, ale neměla bych si ho kam pověsit. Pak mě napadlo..." Vždyť mám přes postel rám jak kráva!" Kdysi to bývala nástěnka (měla jsem nabarvené tmavě zelené kolíčky). Víceméně provizorně tam bylo natažené lanko, aby mě psychicky hřál pocit, že z postele nespadnu (Podařilo se mi z ní za ta léta spadnou jen jednou, zato jde o nezapomenutelný zážitek.) Teď už jsem ale velká holka a vím, že nespadnu! Respektive vím, že jsem schopná spadnout i kdybych tam měla vystavěnou zeď do stropu...takže je úplně jedno, jestli pevné lano vymění jemná krajka. A jen pro vysvětlenou...mám postel je asi v metru 20 (to ne, že bych měla obyčejnou postel přízemní).
No a už zase skáču přes kaluže a nosím náušnice.
tak to se moc povedlo!! Rozhodně lepší, než před:o)
OdpovědětVymazatNa těch kraječkách je to krásné, něžné, i v tom menším měřítku.
OdpovědětVymazat