Stopstav

Jak si asi mnozí všimli, dala jsem si menší stopstav.

Nebyl čas a ani nálada nic tvořit ani dělat. A když už se jí kousek našlo, nebyla chuť to fotit. Dělám na Vánoce stávku! Nepeču, nevařím a dárky narychlo koupím pár dnů předem.

ALE

V polovině ledna (nejspíše) se stěhuji, takže plánuji výrobu spousty dekorací do bytu, které už mám vygooglené či vymyšlené. Plánuji vše ve stylu provence (bílý nábytek a hodně dřeva) a nemůžu se dočkat! Navíc začne zkouškové a s těmi mými pár zkouškami (i když hnusnými) to snad znamená mnohem více času, než bylo doposud!

A je vymalováno (a hlavně zdokumentováno)

Po dlouhé...ale opravdu dlouhé době se mi sem podařilo dát taky konečně nějaký ten článek. Abych byla upřímná, tak spíš si konečně můj schizofrenní mozek vzal foťák na chatu a hlavně si po 2 týdnech hledání vzpomněl, kam ty stažené fotky v počítači uložil! Někdy mám vážně pocit, že můj mozek je již ve fázi senility.

Po roce snění jsem se zmohla k tomu, vymalovat si pokoj. (A taky se konečně našel člověk, který ho dovymaluje za mě, protože mě to přestává bavit po chvíli. Prakticky jsem z malování nadšená do doby, než se barva vyzkouší na zdi a maximálně k tomu přidám jednu stěnu gratis). 

Historie barev v mém pokoji není moc dlouhá, ale o to pestřejší. Původně zde byla bílá. (Nuda!). Vzhledem k úchylné rudé posteli a rudě namalovanému nábytku, který zde zanechali původní majitelé, jsem usoudila, že jediná vhodná barva přebíjející úchylnost červeného nábytku je růžová. Tenkrát jsem to vykřikla ve 12 z nějaké neznámé mladické nerozvážnosti. Jakože haha. Když jsem ale přijela z prázdnin na chalupu, rodiče mě překvapili (spíše Překvapili) růžově vymalovaným pokojem. Vzhledem k nechuti celé mé rodiny k jakékoliv rekonstrukci mi růžová vydržela zatraceně dlouho, i když rudý nábytek již spočinul na věčné lože rozsekán do dřevníku. V rámci nutnosti rekonstrukce pokoje byli rodiče (přímo násilně) donuceni vymalovat u mě znovu. Před těmi 4 lety jsem zas, stále ještě v mladické nerozvážnosti vedené tentokrát optimismem, nějak neuváženě sáhla po kombinaci zelených a žlutých stěn. Jediný požadavek panu malíři byl- "Prosím jen né tu svítvou jedovatou primalexovou barvu!"

Jenže pan malíř je taková záhadná existence z naší vsi. Občas přišel ovázaný či zalepený (naposledy ovázaná hlava, že si natrhl ucho když padal z kola do příkopu), zato zcela vždy nalitý. No jiná, než primalex prý nebyla.

 Ale teď jsem to vzala do svých rukou! Chtěla jsem barvu kapučína, případně čokolády. Tak sice to jako úplně nedopadlo dle představ, ale s výsledkem jsem (po dlouhé době) naprosto spokojena! Zjistila jsem, že sehnat fakt hezkou barvu (tedy nejedovatou a hlavně v teplém odstínu) je nadlidský výkon. Pár takových jsem našla. Ale poté, co jsem si spočítala, že za barvy na tónování bych dala ještě víc, než za kýbl 15kg Primalexu, jsem to vyhodnotila za značně neekonomickou koupi.

 A teď se dostávám k tomu, že bych chtěla doporučit tuhle tónovací pastu. Je běžně k sehnání ve většině drogérií (tedy zrovna kromě mého vysněného odstínu, který jsem nakonec složitě objednávala po internetu) a hlavně stojí směšných 30Kč! Kryje skvěle, barví i rozmíchává se dobře.

 Výhodou je celkem široká škála odstínů, která se dá mezi sebou míchat.

Takže mám konečně hotovo a zbylo mi ještě spoustu tónovačky na další místnosti!

Stalo se vám někdy...

... že 3 týdny se snažíte vzpomenout si a vzít si na chatu foťák, protože tam máte spoustu věcí k nafocení...
... a když se konečně zadaří a ten foťák si tam KONEČNĚ dovezete....
... všechno najdete a konečně nafotíte...
... vítězoslavně přijedete domů, vyndáte foťák, zasunete kartu do PC a chcete stáhnout fotky...
... tak zjistíte, že celou dobu ve foťáku ta karta nebyla?

Mně jo.

Sladké mámení

Našla jsem recept na nechutně dobrý koláč z ostružin! Celkově jsem ujetá na koláče a moučníky s tvarohem. Tenhle měl 2 plus k tomu.
+ byl s ostružinami, kterých zrovna byla plná zahrada
+ byl s kakaovým těstem

Recept jsem našla na labužníkovi a trochu si ho poupravila. Peču většinou na velký plech, takže 2 tvarohy jako náplň by se vcucly do těsta a zmizely (a rozhodně by to nevypadalo jako na původním obrázku). Logicky by člověk řekl, že pokud v receptu jsou ony 2 tvarohy, je třeba celou dávku zdvojnásobit - jakože pro velký plech. 4 hrnky mouky jsou ale zase sakra moc a tak jsou používala menší hrnek a plnila ze 3/4.  Stejně toho těsta bylo moc a ke konci pečení jsem tančila před troubou, ať ta nebohá buchta spadne, nebo vyteče na novou (tím myšleno relativně stále čistou) troubu. Udrželo se to!

Takže recept byl:

 

těsto:

1 malý hrnek cukru krystalu

3 vejce

3 malé hrnky hladké mouky

1 prášek do pečiva

2 lžíce kakaa

2 malé hrnky mléka

3/4 malého hrnku oleje

 

náplň:

4 tvarohy

3 vejce

1 hrnek cukru moučky (nebo podle chuti)

1 malý hrnek mléka

půl vanilkového pudinku

spousta, spousta ostružin

Ingredience na těsto smíchat dohromady. Kakaem jsem dobarvovala až zbylou půlku těsta. Na vymazaný a vysypaný plech nalijeme půlku těsta a dáme do trouby na 180°C a necháme cca 10 minut zapéct. Vyndáme z trouby a nalijeme nahoru tvarohovou náplň. Tu připravíme našleháním vajíček s cukrem a přidáním dalších ingrediencí. Na tvarohovou vrstvu nasypeme většinu ovoce a přelijeme ho obarveným zbytkem těsta. Poházíme pár ostružinami, aby bylo vůbec vědět, z čeho koláč je. Pečeme dál dozlatova.

A pak taky jeden lehký dezertík, který měl nakonec překvapivý úspěch.
Ostružiny naházet do mixéru a plnit do sklenic na střídačku:

- piškoty
-ostružiny
-náplň ze smíchaného velkého jogurtu a tvarohu dochuceného cukrem

Jak na podsedák

Po dlouhé době přicházím s novým příspěvkem. Mé předsevzetí, že o prázdninách to bude díky volnu od školy jeden příspěvek za druhým, bere za své. Tentokrát mě v posledních 14 dnech postihlo stěhování.

Naposledy jsem se stěhovala ve 4 letech. Vlastně nestěhovala. Tenkrát to bylo bez práce. Pamatuju si, že jsem přišla už do vybaveného bytu a v šuplíku jsem měla schované omalovánky. Myslím, že obraz vodníka s velkými červenými tvářemi asi nikdy nezapomenu. Od té doby bláhově žiju v domnění, že stěhování je vlastně velká zábava. Jsem člověk tzv. organizátorský, tudíž představa, jak se nejen přehrabuji ve starých vzpomínkách, ale dokonce můžu vše pečlivě rovnat do popsaných krabic a zalepovat je prostě něco, co bych nejradši i zároveň oslavila.
Po tomto zážitku mě však nadšení lehce přešlo. Je pravda, že nás dost tlačil čas, takže místo pečlivě popsaných krabic se vše (tím myslím opravdu vše- od oblečení, přes dopisní sponky, po kuchyňské potřeby) házelo rychle do pytlů, nebo krabic ráno vyprosených od zelinářů v ulici. Bylo totiž nutné opustit plně vybavený byt včetně nářadí a asi milionu hřebíků a dalších kutilských serepetiček (V případě nouze jsem se aspoň uklidnila, že můžeme otevřít železářství.) do 1 týdne!
Že se to nedá jsme zjistili posléze. A tak s vypětím všech sil po 14 dnech stěhování je vše přesunuto, zachráněno nebo rozdáno.


A tak jsem si musela něčím udělat radost. Ušila jsem si podsedák na svou novou židli.
Dlouho jsem se snažila sehnat hezký podsedák, ale marně. Když byl levný, byl vypelichaný a vzor by neocenila ani moje babička (nic ve zlém). Když už vypadal k světu, stál od 250Kč výš. A já jsem chudý student.

Takže jsem vyhrabala doma zbytky látek, bílý tkaloun, zip a v sekáči koupila za 30Kč podsedák. Tak akorát vysoký, tak akorát široký, na jednom místě lehce propálený.

 Postup je pak velmi jednoduchý a zabere asi půlhoďku. Podsedák položíme na obě látky a vystřihneme tvar s přídavky 2 cm.

 

Na jednom kraji zažehlíme 2cm přídavek kvůli zipu.

Dáme obě látky lícem k sobě a sešpendlíme kraje. Z vnitřku vložíme tkaloun přeložený na půl, zarovnáme jeho ohyb s koncem látky a přišpendlíme. Délka tkalounu je individuální podle toho, jak velkou mašličku pak chceme. Já přeložila cca půlmetr tkalounu na každou stranu. 

 

Rozměříme si celou stranu kvůli zipu a sešijeme cca 10cm z každé strany  (záleží na délce zipu) i s vloženými tkalouny. Veprostřed vznikne díra na zip viz obrázek.

 

Do vzniklého otvoru všijeme zip. Ideálně vedeme steh od jednoho konce látky až k druhému.

Zip z rubu. Jestli to chceme opravdu extra pečlivě, nebo máme hodně třepící látku hodí se začistit okraje. Já nezačisťovala- látka se moc netřepila.

Pak důležitý krok! OTEVŘÍT ZIP! Položit opět látku lícem k líci a sešít zbývající 3 strany. Po sešití začistíme okraje a dírou v zipu (kterým jsme po tom velkém upozornění psaném Caps Lockem nechali otevřený) látku obrátíte naruby.

Vložíme koupený podsedák a dáme na židli

Dortománie

 

 

Už jsem propadla do fáze, kdy nevím jaký dort chci zkusit radši upéct na oslavu a tak upeču oba dva. KONEČNĚ měla má milovaná teta své polokulaté narozeniny a tak jsme mohli zrealizovat dlouholetý plán upéci jí medvídka "me to you". Jenže taky jsem nutně potřebovala vyzkoušet extra čokoládový dort z kuchařky Dity Pecháčkové.

 

Medvídek dopadl nad očekávání. Celkově je upečený z korpusů z 21 vajec. Spodek těla je upečený z 2x střední hrnec piškotu a hlava 1x malý hrnec. Dále k vyříznutí paciček a výrobě punčoviny (směs krému, drobků piškotu a marmelády) na ouška a přední nohy bylo třeba upéct menší pekáček korpusu. Záplaty a čumáček jsou z koupeného fondánu. Objevila jsem v cukrářských potřebách malý bloček fondánu na tvarování za 50Kč. Dokonale se z něj modeluje, bez problémů se barví a za tu cenu...kdo by se s nějakou tou hmotou dělal, že. Pak už jen stačilo udělat krém z kila másla a koupit speciální zdobičku na srst/trávu.

Dort trval asi jen den a kupodivu to nebylo tak složité, jak jsem čekala. Jediný problém byl, když jsem velmi nerozvážně pospíchala a korpusy smazala dřív, než dokonale vystydly. Poté, co jsem medvěda složila a dala tvar do lednice..se v lednici po chvíli celý zhroutil a spadl. Ale jak je vidět, vše se dá zachránit!

 

Druhý dort je čokoládovo - čokoládový. Korpus je výborný, vláčný, z podmáslí. Krém je z půl kila čokolády, másla a šlehačky. No ... nebyl špatný (vždyť je z čokolády, že jo), ale celá rodina se shodla na tom, že můj běžný čokoládový dort je lepší. Tak zas příště. Ostatně v pátek ho peču jako posvatební dort s motorkářským motivem.

Batman útočí

V pátek jsem byla na netopýřím večírku. To není nějaký ujetý název pochybné akce zalité alkoholem, nýbrž jde o akci přírodovědeckého zaměření. V mém případě jak jinak, že. Tenhle "mejdan" pořádá každý rok hrad Točník, takže to mám pár minut od chalupy. Jde o seznámení veřejnosti s netopýry, hlavně tedy formou přednášky v bývalé konírně hradu. Víceméně je to tedy akce pro děti, ale ani my jako dospělci jsme tam za podivíny nebyli. (Na rozdíl třeba od loutkové hry pro děti v divadle, kam jsme šly kdysi s mou kamarádkou. Všichni tak nervózně pokukovali, jestli jsme normální, nebo máme někde schované to dítě.) Přednáška tedy už moc pro děti nebyla- hodně termínů z oblasti biologie a ekologie, ale nejlepší byla ta praktická část. Pohladila jsem si netopýra!

Celá akce je navíc spojená s noční prohlídkou hradu. Napříště by to chtělo rozhodně baterku! Noční prohlídka sice má vždy své kouzlo (zvlášť pokud jde o hrado- zříceninu), ale nevím proč jsem si myslela, že hrad bude nasvícený. Nebo alespoň že uvnitř budou nějaké ty louče. To mi ovšem nezabránilo v tom, jít do spodní části patra ukázat svému milému nejoblíbenější místo hradu. Kdo by to řekl, že z kolonie asi 500 netopýrů na hradě budou chlapíci už vzhůru a co víc, že je přiláká světlo mobilu. Už to nebudu dělat.

A když už šlo o tématickou akci a já měla doma chvíli času, rozhodla jsem se udělat si rovnou na akci vzpomínkovou brož. Tímhle postupem se dá dělat prakticky jakýkoliv tvar, jen je třeba trochu přehánět "výběžky", růžky apod- ušitím se dost zredukují. Takže postup je takový:
a) Nakreslit si šablonu. Je třeba ji udělat cca 3x větší, než má být požadovaná velikost brože.
b) Položit šablonu na dvojitou látku a křídou obkreslit.
c) Sestehovat!!! A ušít na stroji. Je třeba nechat kus na broži nesešitý - tím se pak výsledné dílo obrátí naruby.
d) Vzít nůžky, natěsno odstřihnout švy, obrátit naruby a všechny výběžky opatrně nůžkami vytáhnout ven.
e) Naplnit- já použila odstřižky z látky a švů. Dokonalá recyklace.
f) Zašít.
g) Nakreslit, dobarvit, domalovat.
h) Přišít svírací špendlík. Brož byla trochu větší, takže jsem přišila radši 2 špendlíčky, aby mi na triku nevisela zdechlinka.

Větrníky ze Saint Tropez

 Tuhle jsem zrovna přemýšlela, co upéct mému milému jako poděkování za terasu, dědovi do lázní, babičce na návštěvu, mámě pro radost a sobě na chuť. Nakonec jsem se rozhodla pro větrníky. Miluje je většina naší rodiny a navíc jsem byla zrovna v květnu na kurzu pečení v cukrárně Saint Tropez. Potřebovala jsem trochu osvěžit recept. Ostatně opakování je matka moudrosti.

Povídání o kurzu je kapitola sama pro sebe. Tenkrát jsme s mámou četly v časopise o nejlepší cukrárně roku, což je právě Saint Tropez, která zároveň pořádá kurzy pečení. To se prostě nedalo přejít bez povšimnutí. Projely jsme si nabídku kurzů na internetu a vybraly si Pilíře české cukrařiny. V popisu bylo o naučení základních starých český receptů- větrníků, věnečků, rolády z lineckého těsta, ovocné taštičky apod.

No nebylo to tak.

Na kurz jsme se celé natěšené dostavily a netrpělivě očekávaly příchod cukrářky u kávy. Slečna cukrářka byla na můj vkus dost mladinká, moc nevypadala na tu "velmi zkušenou cukrářku", která byla v popisu kurzu. Přiznala se, že kurz vede poprvé a bohužel to bylo dost vidět. Nevěděla kam dřív skočit, neustále přeskakovala postup a nejvtipnější bylo, když u šlehání karamelové šlehačky se spletla a dala nám k tomu slaný karamel. Naštěstí se jí podařilo první várku šlehačky zkazit a tak se na to přišlo. Po 2 hodinách pečení oznámila, že je upečíno a kurz končí. Hmm...

No nenaštvalo by to člověka? Ohradila jsem se, co vše bylo v kurzu vypsané..slečna jen kuňkla, že jí řekli o větrnících a nic víc. Ale snažila se a domluvili jsme se alespoň, že nás naučí punčák. Upekli jsme punčák. A kurz skončil. Tedy kdybych to věděla, tak si k narozeninám vyberu vážně jiný dárek.

Stejně mi to nedalo a psala jsem do cukrárny. Tam se mi sice omluvili a nabídli jeden kurz jako omluvu..ale vzhledem k tomu, že ostatní kurzy jsou vedeny francouzským cukrářem v angličtině, tak mě to zas tak neláká. A po tomhle...na to asi ani nemám chuť.

No a teď k větrníkům. Každý asi ví, jak chutnají. Základem je odpalované těsto. Já pekla z 250ml mléka a 250 ml vody a vyšlo to asi na 18 větrníků.

 Napříště by to chtělo lepší zdobičku. Budu si muset koupit cukrářské pytlíky s pořádnou kovovu špičkou. Doma jsem našla jen naši starou plastovou násadu, takže větrníky byly nižší než jsem čekala.

Větrníky se plnily jak žloutkovým krémem, tak karamelovou šlehačkou. Je to něco jako ta čokoládová, kterou dělávám do dortů. Rozpustí se cukr, nalije se do něj horká smetana a promíchá. Pak stačí vychladit a přidat trochu této karamelové hmoty do čerstvé šlehačky ke šlehání

 

Nakonec se vršky namočily do fondánu. Co mě překvapilo v cukrárně bylo, že tuto polevu na větrníky kupovali (!). Já si ji vyrobila sama. Je to jedna z věcí, kterou asi nikdy v životě nepochopím, jak se děje. Svaří se cukr s vodou "na bublinu" = vytvoří se očko z drátu, namáčí se do cukrové vody a vyfukuje se bublina. Normálně to je jako bublifuk! Jsem tím pokaždé fascinována! Pak rychle zchladit a následným mícháním hmota dokonale zbělá. Nechápu.

DIY terasa

Letošní prázdniny trávím na zlatých píscích...ovšem na Hořovicku. Jestli máte chatu, nebo barák, tak určitě víte, že jde o nekonečné stavební práce. V naší rodině je tato činnost velmi neoblíbená. V důsledku toho se každý projekt prodlužuje minimálně o 4 roky déle, než je běžné. Rok běží myšlenka v hlavě, 2 roky se o tom mluví a lehkým náznakem se to plánuje a čtvrtý rok se koná.

Letos přišly na řadu schody a terasa. Respektive přišly na řadu už rok minulý (nebo předminulý?). Tenkrát jsme tuto práci zadali místnímu floutkovi, který se dušoval, jak "v pohodě, to umim". Neuměl. Něco tu kutil asi 3 měsíce. Po téhle době bylo vidět, že fakt neumí. Tenkrát mí rodiče, omámeni myšlenkou- je jedno jak to bude, hlavně že to bude- ho nechali bláhově pokračovat a takhle to dopadlo:

Kdyby to nešlo poznat, tak tohle je prosím schod. Původně měl místo čela dřevo. To dřevo tam mělo dle našeho "stavitele" zůstat. Prý schod upevní a tak vůbec. Teď při bourání jsme zjistili, že tam to dřevo zůstat muselo, neb jinak by se ze schodu vyvalilo kolečko kamenů a schod by (sice značně stylově a moderně, ale dost nebezpečně) zůstal prostě viset ve vzduchu.

Taktéž lepení dlaždic nebylo úplně v pořádku. Ačkoliv jsme dotyčného upozorňovali, že pod dlaždicemi nejen, že jsou velké díry vidět pouhým okem i s mými 3 dioptriemi, ale dokonce pod nimi probíhá myška a my pak u stolu tipujeme, kudy vyběhně..prohodil něco o píp píp píp pražácích a že dlaždice lepí po celé délce. A my jsme asi úplně slepí.

 

Takže se koupila krásná nová míchačka na beton a do celé věci jsem se pustila já! (Záruka kvality, není liž pravda). Na odborné práce měření, hlazení, obkládání apod jsem si pozvala milého a já míchám beton. No může se zdát, že je to sranda, ale fakt není! Čtení návodu mě trochu vyděsilo..poté k tomu všemu mi milý začal vyprávěl, kolik lidí taková míchačku už zabila kvůli špatné zásuvce. Korunoval to historkou, jak znal jednoho, co míchal beton a cement - vyžralo mu to ruce až do kostí. Závěrečné poučení od něj, že se mi nesmí do míchajícího bubnu dostat lopata, protože pokud se tak stane, tak lopata se celá v bubnu roztočí a stane se z toho nebezpečné monstrum. Tak nad tímhle sem se pousmála. Nejsem přece debil.

 

Kolem 21:30 jsem zjistila, že debil jsem. Je fakt, že už ani vidět nebylo, svítili jsme si otevřením dokořán všech místností v dosahu míchačky, unavená jsem byla k smrti a na židli jsme měli hodiny a hlídali si 22 hodinu, aby na nás nevlítli sousedi. Samozřejmě na dobře míněnou radu- vypnout míchačku! jsem si v tu chvíli nevzpomněla a místo toho začla hystericky řvát "Pomoc!". Naštěstí pomoc přiběhla a lopatou jsem nedostala. Betonovací práce byly konečně ukončeny a teď se obkládá. Snad už brzo bude hotovo...po roce......

Dvoudenní lov

Tak tentokrát z trochu jiného soudku....

Ve čtvrtek jsem se konečně pochlapila, dokopala se k tomu dojít do školy a udělala poslední zkoušku. Jupijajou! Ačkoliv trochu opožděně..začaly mi prázdniny. Jestli se to tedy dá nazvat prázdninami, protože spíš mám konečně čas dodělat si všechny resty a vyřídit vše, na co nebyl čas. V pátek jsem si vyzvedla konečně opravenou kabelku u brašnáře. Dávala jsem ji tam v říjnu. Navíc mě teď čeká zařízení nové terasy na chalupě a musím jít vyreklamovat svůj pc, neb od letošního roku se mi ho potřetí podařilo rozbít. Začínám věřit tomu, že mé tělo vysílá zvláští elektromagetické záření, které ničí veškeré elektro zařízení v dosahu (včetně věčně prasknutých žárovek a zářivek v momentě, kdy se má osoa dotkne vypínače ). Ani nemluvím o mé jednosluchátkové záhadě- do 2 měsíců i z každých sluchátek zbyde jen jedno hrající.

No a abych se k tomu dostala..protože mám školní povinnosti za sebou..a další před sebou..chtěla jsem se něčím odměnit. Tak jsem vyrazila nakupovat. Svou oblibou secondhandů se netajím. I když je pravda, že chodím jen do jedné ověřené sítě obchodů kde vím, že se nebudu muset hrabat ve vybledlých tričkách plných žmolků, či dokonce fleků (občas podezřele hnědých). Vyhradila jsem si na to celé 2 dny! Poboček mají po Praze rozházeých (a to doslova) totiž asi 11. Obejít je všechny v jeden den je sice zvládnutelné (z vlastní zkušenosti), ale člověk pak už víc nadává, než aby si to užíval. Chytila jsem zrovna akci vše za 60Kč a měla jsem výjimečně velké štěstí! Takže tedy můj lov..

Bílá halenka HaM, skvěle sedí. Zjistila jsem, že taková základní věc- úplně obyčejná bílá košile- v mém šatníku chybí! Vyloženě jsem si pro ni šla! (Věci jsou ještě nevyprané a nevyžehlené...je to ostuda, ale jako ilustrační foto snad uspokojí.)

Dvoje kalhoty. Jedny rovného střihu, tenká jeansovina a světle vanilková barva (i když vypadají bíle), druhé jsou lněné pláťáky. Barva světle hnědá. Na léto ideální kousek.

Halenka z lesklejšího materiálu, zavazování na mašličku. Ačkoliv je lehce nabraná pod prsama, tak nedělá jako většina těchto střihů těhotenské břicho. U výstřihu jsou malé knoflíčky a u krku je halenka lemována malým volánkem.

Jo, nesnáším růžovou. Bohužel jsem ale zjistila, že k mé osobě vážně dobře pasuje. Uklidňuju se tím, že tahle halenka je aspoň starorůžová (a to už se dá přežít). Je dost průhledná, na druhou stranu ji plánuju k černým slimkám a pod ní černé tílko. Takže nevadí. Rovný střih, dole zakončená na gumičku.

Miniskně. Obecně je nemám ráda, protože mám v tomhle buranské chování a nebaví mě neusále se hlídat...aby nebylo vidět až bůh ví kam. Tahle je ale dokonale dle mých předsav. Uvnitř má všité kraťasy, které jinak nejsou vůbec vidět. To je můj sen. Navíc sukně je úplně nová, má na sobě ještě originální visačku s 30 dolary.

Poslední kousek oblečení - top. Úplně obyčejný, černý elastický spodek a vršek je na jedno rameno. Má ujetost na krajku je známá, takže nad tímhle jsem si v krámě přímo zachrochtala blahem.

A perlička na závěr. Objevila jsem tam látku!!! Hezkou, pevnou, s kytičkami! Lehce eleastická. Už si z ní šiju šaty.

Respektive. Mám z ní ušité šaty. Ale mají své mouchy. Jako každá začátečnická pokus-švadlena prostě občas něco popletu. (Cha, občas...vlastně není věc, kterou bych nepřešívala. Obvykle se mi podaří sešít k sobě blbě 2 kusy. Vlastně jsem nikdy nic neušila bez párání. Ale i tak se to dá nosit. Na těhlech šatech je zrádný rozparek. Musím ještě vymyslet, jak na něj...aby šaty byly nositelné a hlavně se v nich dalo ohýbat a shýbat bez pobouření okolí.)

Právě jsem zjistila, že mi přestal fungovat kurzor na náhradním notebooku. To už je snad nějaké prokletí, ne!?

A ještě na konec...
Jistě víte, že všeobecně sehnat v ČR nějakou slušivou větší velikost (52, 54) je nadlidský úkol. Ať už z článků na internetu, z vlastní zkušenosti, nebo od nějaké nešťastnice v okolí, která chce vypadat hezky.

Tak jen pro informaci.. na téhle poslední fotce jsou všechny věci
a) za 60,-
b) velikost 52/54
c) materiál bavlna
d)střízlivý střih, hezké barvy a absence halucinogenních vzorů
(no můj vkus to sice není...ale zadáí bylo- nějaké hezké košile a trika k jeansům)

Krámů s touto velikostí je žalostně málo. Když už člověk objeví takovýhle kousek v obchodě (většinou ty střízlivější řetězce nabízí nositelné kousky ve svých kolekcích ve těchto velikostech - MaS, CaA apod), pomalu aby na oslavu bouchnul šampáňo. Ale dá se. Sice pak takováhle halena/triko vyjde 600Kč a víc...ale dá se.
Menší butiky jsou na tom o poznání hůř. Doteď pamatuju, jak se vrátila má drahá maminka z takového obchodu a přitáhla s sebou nový úlovek. Koukla jsem se na něj a úplně se otřásla. Byl to hadr na podlahu! Střih- prostě sešité 2 kusy..žádný záševek, nic! U krku strašně "sexy" šňůrka, která měla z daného trika dělat neodolatelnou záležitost. Látka- hnusný lacný polyester. Cena..asi 800,-.
Pak jsem se šla kouknout do Mráze na látky a tuhle měli zrovna ve výloze.

19Kč/m

Proč?

Boxer

Tak tentokrát jen velmi krátký příspěvek.
Dort pro syna přítele. Zbláznil se teď do boxování, takže motiv byl jasný. Postava, stejně jako číslice, jsou předkreslené na papír a vystřihnuté. Po položení šablon na dort je stačí obtáhnout bílkovou polevou a poté vybarvit. Tělo boxera je zoubkatým nožem roztáhnuto po potahovce "do ztracena". Rukavice vymodelované ze zbytku hmoty a nabarvené červenou barvou smíchanou s alkoholem. No nerada jsem se s tím dortem loučila. Nakonec dopadl líp, než bych čekala.

Mimochodem právě jsou v plné sezoně jahody! Minulý víkend jsme zavítali na jejich samosběr do Zdic u Berouna. Vážně jsem netušila, do čeho půjdu a co čekat. Dorazili jsme asi půlhodiny po otevření (po dlouhém bloudění ve Zdicích). Ten pohled nás dost vyděsil! Celé pole zaplněné lidmi, mnozí už odcházeli a v každé ruce drželi kýbl plný obřích rudých jahod. Po chvíli ošívání se a přemýšlením, jestli to nevezmeme zas domů jsme se pochlapili a se zváženou bedýnkou se pokusili najít trochu toho volného prostoru v jahodovém poli. Nakonec nás to tak chytlo, že jsme odjížděli s 23 kg jahod. Zbytek dne byl sice strávený zavařováním 30 sklenic džemu na 3 způsoby, láhvemi jahodové šťávy, vařením jahodových knedlíků i studených dezertů se smetanou a je fakt, že jahody teď nemusím nějakou tu dobu zase vidět, ale zato jsem si je užila. Jsem si jistá, že příští rok pojedeme znovu!

Bezovka s etiketou

 

Nejlepší na červnu je, že kvetou akáty a černý bez. Akát je můj nejoblíbenější strom. Strašně se mi líbí jeho kůra, omamná vůně, padající bílé kvítky při odkvétání i to, že je vlastně jedovatý. Ale o tom to dnes není.

Hned těsně v závěsu za akátem se drží černý bez. Když tak jde člověk úplně polomrtvý v tom horku po asfaltovém chodníku, do nosu ho praští vůně bezinek nasátá sluníčkem. Zajímavé je, že tu specifickou vůni si udrží i "v láhvi".

Co pamatuji, tak u nás se vařila bezinková šťáva skoro každý rok. Ale letos jsem si zkusila trochu jiný recept. Žádné zavařování šťávy a procházení varem a já nevím, co ještě. Letos jsem vsadila na méně trvanlivou šťávu, zato plnou vitamínu C a všeho dobrého, co bezinky obsahují.

 

Recept:

25 květů bezu

1kg cukru

3 citrony

 

V hrnci svaříme cukr s vodou do hustšího sirupu. Necháme ho vychladnout, aby byl vlažný a zalijeme jím květy bezu s nakrájenými plátky citronu. Necháme alespoň 24 hodin stát a pak scedíme přes platýnko. Na mě byl sirup stále moc sladký. Mám raději, když je osvěžující, lehce kyselý, takže jsem přidala ještě asi lžíci kyseliny citronové. Je dobré ho uchovávat v lednici. Měl by takto vydržet dlouho. Bohužel nemohu posoudit. Do týdne zmizel.

Je to i moc hezký dárek. Stejně jako nasušené květy ve sklenici.

Rozhodla jsem se zkusit vytvořit etikety na lahev. Chvíli jsem googlila, ale bohužel žádný návod, který by se mi zamlouval.
Takže nakonec jsem otevřela word a zkusila to vykoumat sama (co si budeme povídat, tak složité to vážně není). Jako nejideálnější postup se jeví tento:

1) V klipartu zadat "rámeček", nějaký si vybrat a vložit.
2) Vložíme textové pole a umístíme doprostřed rámečku. Napíšeme libovolný text.
3) Pak to chce trochu hraní, vzít si obyčejný papír a zkusit si, kam přesně se etiketa na stránce natiskne
4) Vezmeme arch s bílými samolepkami, riskneme to a strčíme ho do tiskárny (původně jsem se děsila, že se otáčením papíru samolepky odlepí a zalepí mi tiskárnu, ale naštěstí nic takového)
5) Etiketu vytisknout, vystřihnout a nalepit na láhev.