Dýňové cukroví

Tak trochu to tu začíná vypadat jako gastronomicky zaměřený blog. Nejsem z toto směru, kterým se ubírám, nadšena, ale není zbytí. V období vánoc se to prostě tak trochu nabízí. Ještě bych ráda zkusila cibulovou marmeládu, jakožto dárek pro rodinné příslušníky k Vánocům a pak hurá na věci, které se sníst nedají (nebo možná i dají, ale moc chutné nebudou).

Letos jsem se rozhodla zkusit nějaké opravdu nevšední cukroví. Žádné slepování marmeládou, máslovým krémem či vykrajování srdíček, hvězdiček, kytiček a dalších. Vyhrál to předpis z časopisu Albert v kuchyni- čokoládovo-dýňové koláčky! Vzhledem k absenci některých surovin jsem byla nucena si ho trochu upravit.

Těsto:

• 225 g hladké mouky
• 100 g kakaa holandského typu
• 1,5 lžičky jedlé sody
• 1/4 hrnku másla
• 120g krupicového cukru ( včetně 2 pytlíků vanilkového)
• 1 vejce
• 250 ml mléka

Máslo se vyšlehalo s cukrem do hladké hmoty, přidalo se vajíčko a vše se vyšlehalo do krémové konzistence. Postupně se zašlehávalo mléko se všemi smíchanými sypkými ingrediencemi. Původně bylo v receptu, že se mají tvořit hrudky lžičkou. Ale těsto je jak lepidlo, takže jsem tuto možnost hned vzdala a těsto radši napatlala do zdobičky. Snažila jsem se dělat hodně ploché "bobánky" na pečící papír. Vyloženě ho jen tím kolečkem ušpinit. Peče se na 180°C cca 12-14 minut. Pak se nechají hrudky chvíli vystydnout, rychle se odlepí z papíru a nechají se dovystydnout. (Pokud se po lehkém vychladnutí neodlepí, tak pak to nejde beze ztrát- osobní zkušenost)

  Po upečení jsou neodolatelné! Měkoučké mechové hrudky s intenzivní chutí kakaa!

 Hlavní surovinou krému je dýně hokaido. Měla jsem schovanou ještě jednu ze zahrádky. Recept na krém je:

• 120 g smetanového sýru
• 115 g másla
• 55 g moučkového cukru
• 60–80 ml dýňového pyré
• skořice

 Nejdřív je třeba připravit si dýňové pyré. Dýně se nakrájí na měsíčky, pokape olejem a dá se do trouby na 20-30 minut na 180°C upéct. Dužina se zbaví slupky a rozmixuje (postačí důkladně rozmačkat vidličkou). Přidají se další suroviny a koláčky se krémem slepí. Na příště bych ale krému udělala o něco víc, celkem jsem jím musela šetřit. Ale koláčky jsou i tak chuťově výborné!

Perníkové srdce

 Po delší době jsem opět tu! Věčný kolotoč školy začal a tak času na všemožné tvoření je méně a méně. Bohužel. Vlastně se k něčemu tvůrčímu dostanu jen při běžných činnostech. Stejně tak vzniklo i perníkové srdce. Na začátku prosince jsem se dala do pečení vánočních perníčků podle výborného receptu z apetitu (http://www.apetitonline.cz/recepty/803-pernicky.html ). A když jsem tak koukala na tu hroudu voňavého těsta s medem, vzpomněla jsem si, že jsem vždycky chtěla zkusit upéct perníkové srdce! Takové to krásně zdobené, které bývá na poutích.

Šablonu jsem vystřihla, opitá nadšením z nápadu, z ubrousku. Byl mi v kuchyni nejblíže.Srdce jsem klasicky upekla a jen je třeba ho sundat z plechu až po vychladnutí, jinak se zlomí.Zdobila jsem klasicky bílkovou polevou (na 1 bílek 200g jemně mletého cukru moučka), světle bílá plocha je malovaná štětečkem - bílkovou polevou s několika kapkami (!) vody. Je důležité nechat každý krok vždy důkladně zaschnou, aby se vše neslilo v ošklivou tlustou patlanici.
Horší bylo najít na internetu nějakou inspiraci. Většinou jsem narazila na kýčovitá srdíčka, navíc s ošklivými barevnými kytičkami, nebo na něco až příliš jednoduchého. Nakonec jsem ale inspiraci přece jen našla a vzniklo z toho toto srdce.

Piky káry

Tak další oslava je za námi, tentokrát v ryze pánském duchu. Narozeniny měli 2 příslušníci našeho rodinného klanu, oba slavili 45 let. Protože život je změna a tmavě čokoládových dortů bylo dost, rozhodla jsem se pro inovaci. Piškot je z receptu na tmavý korpus, akorát kakao je nahrazeno obyčejnou moukou. Na malý pekáček vyšel z 12 vajec. Krém byl trochu problematičtější. Nahradila jsem hořkou čokoládu za bílou, jen namísto 3 tabulek/700ml šlehačky jsou tam 4 tabulky. Krém byl i přesto o něco tekutější. V dortě držel, nevytékal, ale rozhodně není tak tuhý jak ten z hořké čokolády.
Napříště bych rozhodně ještě ubrala smetanu z celkových 700 na 600ml.
Vršek je potažený bílou hmotou z marshmallow, kreslený černou bílkovou polevou a po zaschnutí vybarvený barvami rozmíchanými ve vysoko procentním alkoholu (ten se rychle vypaří a potahovou hmotu tolik nezmáčí.
K výsledku: chuťově vyšel dort hodně dobře, byl mnohem jemnější, než čokoládová varianta a doslova se rozplýval v ústech. Bílá čokoláda způsobila, že se zdál poněkud sladší. Varianta z tmavé čokolády je mnohem hutnější a chuťově výraznější, takže nejspíš zůstanu přece jen u ní.

Pouzdrovka

 

Pouzdrová sukně je jednou z nadčasových stálic skříně každé ženy. Sedí všem postavám, dá se nosit ke každému stylu a pokud má vyšší pas, vykouzlí nohy až do nebes. Trochu jsem se bála jí ušít. Přece jen je to ten typ oblečení, který by měl přesně sednout, nikde se nekrčit, nikde aby nic nepřebývalo, ani nechybělo.

Volba nakonec padla na sukni s vyšším pasem z lednového čísla burdy z roku 2009. Aby dobře sedla, skládá se horní díl sukně z 8 dílů. Na první pohled se to zdá složité, ale zdání klame.

 

Mimochodem, začala jsem si šít sukni světle zelenkavou (ze zbylé látky z kalhot). Po došití jsem zjistila (jakožto správný střelec, co se odmítá měřit a velikost střihu prostě tipne), že by to chtělo nějaké to kilo dolů, abych nepohoršovala okolí. Jenže chytrá horákyně to vyřeší chytře (jak jinak) a ušije si sukni o půl centimetru na každé straně širší a to z mnohem bláznivější látky (snad aby se přece jen někdo pohoršil...?). Našla jsem v krabici s látkami po mamince naprosto dokonalou tyrkysovou látku připomínající flanel. Na zimní období je to ta nejlepší volba.

 

 

Spodní díl sukně je z přední části, která má střed v přehybu látky (aby prostředkem sukně nešel šev) a zadní díl, který je rozpůlený kvůli vsazení zipu.  

 

U pouzdrové či jinak obtáhlé sukně je důležité pečlivě rozžehlovat všechny švy. Jinak dělají neplechu a různá vyboulení.

 

Protože látka byla tlustší, tak podsádku jsem vystřihla z jiné, mnohem tenčí látky. Přišitá je v ruce.

 

Sukně z rubu.

 

 Nakonec ušití trvá asi jen 2-3 hodiny. Není to nic náročného a sukně skvěle sedí i na nás, slovanské postavy.

 

Jaký pán, takový pes

 

Po delší době jsem tu s novým příspěvkem. Bohužel teď není času nazbyt. Samá škola, testy prezentace a na nic jiného nezbývá. Dostanu se jen k tomu, co je nezbytně nutné. Proto když se mi podařilo ztratit psí obleček (respektive já jsem v tom nevinně, to můj doprovod ho někde vytrousil cestou), byla jsem vlastně tak trochu ráda.

Oblečky pro naše čtyřnohé miláčky mají minimální výrobní náklady, ale prodávají se za nekřesťanské peníze. Jednoduchý psí obleček pro 6 kg psa stojí většinou 500 Kč. Už dlouho jsem se chystala zkusit nějaký sama ušít, ale najít střih není taková legrace.

 

Celé nedělní dopoledne jsem strávila překreslováním střihů a hlavně jejich zvětšováním. Většinou jsou střihy tisknutelné na A4, nebo v malé velikosti s uvedenými poměry. To znamená vyhrabat někde trojúhelník s ryskou a kalkulačku a nostalgicky si zavzpomínat na hodiny geometrie.

 

 

 

Po několika pokusech jsem vyeliminovala nejlepší střih ze stránek: http://www.colorfulcanary.com/2012/08/make-4-leg-dog-coat-diy-free-pattern.html
Jen jsem místo límce chtěla kapucu a upravila jsem si střih, aby měl nohavice pouze na přední nohy.

Protože jsem nechtěla v případě neúspěchu mrvit nějakou látku, tak jsem na to koupila mikinu v secondhandu za 20Kč. Krásně modrý fleece, elastický, takže jsem se mohla vyhnout jakémukoliv zapínání.

 Zadní díl mikiny padl na záda. Střed byl v přehybu látky, aby šlo o jednolitý kus.

 

Spodní díl oblečku se dal vystřihnout z předku mikiny. 

 Obleček byl jednoduchý, sestával se jen ze 2 dílů a 2 nohavic.

 Šití na psy je trochu složitější v případě, že modelka odmítá spolupracovat.

 Mikina byla malé velikosti, odhaduji tak Sko. Rukávy byly malé a velikostně se skoro přesně shodovaly s rukávy oblečku. Střih byl ale očividně udělaný na nějakého hubenějšího dlouhonohého psa, tudíž bylo nutné sestřihnout rapidně rukávy jak na délku, tak na šířku po rovné straně střihu. Tím pádem se musely i zabrat průramky. (Což se hodilo. Spodní díl střihu byl až moc dlouhý a bylo nutné ho zabrat asi o 4 cm na hrudi. Tím se mi automaticky zmenšily průramky a rukávy do nich zapadly.)

Nakonec jsem využila i kapucu. Jen jsem ji trochu zmenšila a přišila ke krku.

Nakonec se výtvor nad očekávání povedl. Střih rozhodně schovávám.

Taky už jsem natěrač

Internetem se začala šířit mánie přebarvování kabelek a bot. Neminulo to ani mě. Přiznávám, že ten nápad v hlavě nosím už pár let. O existenci barev na kůži jsem však dosud nevěděla a přebarvovat kvalitní koženou botu obyčejnou akrylovou barvou mi přišlo poněkud...prasácké.
 Za oběť padly jedny z mých nejpohodlnějších bot. Zcela neprozíravě jsem si je tenkrát, asi před 9ti lety, koupila ve světlé barvě a taky podle toho dopadly. Nakonec skončily jako vycházková obuv do lesa.




Malovala jsem hnědou barvou Neopaque. Cena byla 94 Kč za lahvičku, které jsem spotřebovala asi jen půl centimetr při 2 vrstvách.

http://www.davona.cz/tvoreni/234-barvy-na-textil-a-hedvabi/6219-nemetalicke-kryci-barvy-neopaque/

 

Na barvy pěji pochvalnou ódu. Jsou 100% krycí a snadno se nanáší (tím mám na mysli, že i když se člověk snaží sebevíc, žádní kocouři se neobjevují). Podklad byl světlý a na prvním nátěru způsobil trochu flekatost. Na druhou stranu by se tím při troše šikovnosti a s hadříkem dal vyrobit patinovaný vzhled. Při druhém nátěru je vrstva dokonale krycí (až s lehkým vzhledem umělosti).

Ještě jsem nebyla schopna koupit do nich obyčejné černé tkaničky, takže místo nich jsou v botách provlečené pruhy krajkové látky.

První vrstva nátěru

 

Torte cappucino

Hola hola, školá volá.... a už začala! Původní nedočkavost a natěšenost začíná pomalu, ale jistě opadat a vytrácí se v propadlišti plných přednáškových sálů. (Zajímaly by mě někdy myšlenkové pochody rozvrhářů, když napíší 400 studentů do učebny pro 150 lidí. Chápu, že postupem času to na těch 150 opadne, ale neměli by si zachovávat určitý druh naivity ke studentově prahnutí po informacích? Co když se letos studenti rozhodnou změnit se a chodit na všechny přednášky?). Rozvrh je děsivý, každodenní výuku jsem zažila naposledy...chm někdy na střední! 3 dny po sobě od ranní (noční!) sedmé hodiny jsou snad určitým druhem týrání a šikany.Na nic není teď čas, nic nestíhám a s těmi předměty asi dlouho nebudu. Všechny projekty budu muset pozastavit a jsem z toho nešťastná. Plánovala jsem se hecnout se a ušít si kabát.

No a dnešní den byl právě od sedmi. Což znamená vstávat o půl 5! Ptáčkové ještě chrní v hnízdě, všude je tma a byt plný spících lidí, že si člověk nemůže ani pořádně od plic zívnou a padající věci způsobené zaslepeným zrakem chytá ve tmě v letu. Stejně jako včera jsem i dnes opět zaspala (Můj mozek není schopný akceptovat ten čas. Pokud se prostě vzbudím v takhle nekřesťanskou hodinu, mozek to vyhodnotí jako omyl způsobený noční můrou a opět se vypíná.)
No a vzhledem k tomu vstávání a postupujícímu rozkladu organismu jsem musela udělat nějaký rychlý dort, který jsem slíbila mamince na oslavu kamarádčiných 45. Aspoň jsem si konečně vyzkoušela cappucinovou barvu dortu..a musim říct, že s bílou polevou mě okouzlila. Zdobení stále stejné- krajka vládne světem.
Dort zabral asi 6 hodin a došlou pouze k úpravě marcipánu. Marcipán je ze 400g mléka a 350g cukru, takže už se dá jíst a zdravý člověk z něj nepadá do cukrovkového kóma.

Moc náušnic, málo místa

Mám hodně náušnic. Jeden čas to byla moje vášeň a doteď je to jeden z mála "doplňků", který jsem ochotna si na sebe navléci. Náhrdelníky se pletou do vlasů, o náramky se neustále někde chytám a prstýnek mi stačí jeden, ke kterému mě poutá nostalgie z mládí.

Jenže je nenosím. Jak jich je moc, člověk je má naházené v krabičce, zavřené v šuplíku. Když se k tomu přidá ranní shon, kdy je největším problémem udržet rovnováhu skákajíc po pokoji při pokusu obléci si druhou ponožku...kdo by měl na lovení stejných párů náušnic čas. A tak jsem si řekla dost!

Zamilovala jsem se do bílých rámečků s nataženou krajkou, kam se náušnice věší. Jenže problém mého pokoje je místo. Zní to neuvěřitelně, ale neměla bych si ho kam pověsit. Pak mě napadlo..." Vždyť mám přes postel rám jak kráva!" Kdysi to bývala nástěnka (měla jsem nabarvené tmavě zelené kolíčky). Víceméně provizorně tam bylo natažené lanko, aby mě psychicky hřál pocit, že z postele nespadnu (Podařilo se mi z ní za ta léta spadnou jen jednou, zato jde o nezapomenutelný zážitek.) Teď už jsem ale velká holka a vím, že nespadnu! Respektive vím, že jsem schopná spadnout i kdybych tam měla vystavěnou zeď do stropu...takže je úplně jedno, jestli pevné lano vymění jemná krajka. A jen pro vysvětlenou...mám postel je asi v metru 20 (to ne, že bych měla obyčejnou postel přízemní).

No a už zase skáču přes kaluže a nosím náušnice.

Zase další oslava...

Je to k neuvěření, ale zas byla další oslava! Jakoby se celá rodina letos rozhodla, že tento rok budou všichni najednou slavit velká životní jubilea. Tentokrát slavila babička své..ehm..70-tiny (Nevím proč jsem měla dojem, že je jí už 80!  Promiň babi. Celý pátek jsem asi 6 hodin dělala dort a s hřejivým pocitem, že tentokrát prý dort nevypadal jako pro Milku, Rákosníčka, dokonce ani jako pro vodníka Brekekho, jsem slavnostně napsala polevou velkou 8 s nulou. Doma mi to všichni schválili, zajuchali..nikdo se nedivil. Ráno, při poslední kontrole nám to ale došlo. Sakra, vždyť babičce je teprv 70! Velká výhoda bílkové polevy je, že po uschnutí není problém ji sundat - spíše tedy špičkou nože odstřílet. Takže dort šel na reparát a do věku jsme se nakonec naštěstí trefili.)

Jako na potvoru jsem navíc nikde nesehnala marshmallow na potažení. Nezbylo, než zariskovat a zkusit jinou hmotu. Na doporučení jsme šli do marcipánu, který údajně měl být za 10 minut. (No nebyl. Vinu na tom měla i dvojitá dávka, neb musím říct, že zpracovávat asi kilo a půl tvrdé hmoty není úplně legrace).
http://www.mimibazar.cz/recept.php?id=50094 Nakonec z toho přeci jen použitelná hmota vznikla (i když jsem během procesu bombardovala autorku maily, co s tím drobivým tuhým cosi, co mi vzniklo). Všechny kupované hmoty se mohou jít vycpat! Krásně se z ní modelovalo a po uschnutí stačilo hmotu natrhat na talíř a dát na 20s do mikrovlnky...a byla ještě vláčnější a přítulnější! Jediná nevýhoda je, že byla nechutně sladká. Miluju sladké..ale tohle bylo i na mě moc. Příště by to chtělo zkusit upravit poměr mléka s cukrem půl na půl...aby se to dalo jíst. Snad z toho poté půjde i modelovat :)

Placatá Polentová Pizza

Projížděla jsem si tak stránky se zdravými recepty a do oka mi padl tento. Jsem pizzomaniak, takže nějaká zdravější alternativa se vždy hodí! (Přeci jen každý chutný recept má v sobě dost oleje a z celozrnné mouky se mi pizza nikdy neosvědčila- většinou se zdrcne. Avšak nevzdávám se! )

Na pizzu, která se vejde na talíř je třeba:
70 g polenty
250 ml vody
10 g sýra
sůl (podravka)

Na ozdobu:
co dům dá, na co je chuť, nebo co je třeba spotřebovat

Dáme vařit vodu a dochutíme solí (já přidala trochu podravky). Přisypeme polentu a vaříme na mírném ohni do zhoustnutí asi 3 minuty (než se polenta začne odlepovat od hrnce) a nastrouháme trochu sýra. Těsto dáme na plech s pečícím papírem (Tenhle postup se mi zcela neosvědčil. Příště ji zkusím dát na plech vymazaný kapkou oleje - lehce se to přilepilo k papíru). Je třeba těsto trochu vyválet, na což se ideálně hodil rozstřihnutý mikrotenový pytlík. Přes něj jsem těsto rozplácala obyčejným prkýnkem. Takto připravenou placku dáme na 15 min do trouby na 180 °C (příště bych dala určitě na víc, nebo placku udělala tenčí - měla jsem ji na 0,5cm). Poté poklademe pizzu dle libosti.. Doma mi po otevření lednice spočinul zrak na rajčatech a light mozarelle. Příště bych tam dala asi méně "tekoucí" náplň. Polenta se rozmočí mnohem snadněji. (Napadá mě potřít zakysanou smetanou s česnekem, poklást špenátem a navrch sýr. Mmmm)

Dáme dopéct do trouby na dalších 15 minut.
Pizza byla chuťově výborná a jistě si ji někdy zopáknu!

Z pavích per

 Dostala jsem od kamarádky krásná paví pera. Zbožňuji paví pera! Stejně tak i další peří, pírka a peříčka všemožné létající havěti (Vlastně i nelétající. Pštrosem bych také nepohrdla). Občas, když jdu po ulici v Praze a vidím pírko, se musím držet, abych ho nezvedla a nepřinesla to kouzlo přírody domů. Jsem peřím úplně fascinovaná.

Ale zpět k těm pavím. Vzhledem k tomu, že nejsou moc nositelná a využití je tak akorát jako dekorace (alá lapač prachu) nebo divadelní kostým, tak jsem přemýšlela, co s nimi. Nakonec jsem se rozhodla 2 obětovat na náušnice.

Prvním krokem je ostřihnout pero do nositelného tvaru. Tady záleží na fantazii a velikosti hotového  výrobku. Dalším krokem je připevnit k náušnici nějakým způsobem očko na zavěšení. Tady jsem dost tápala. Jsem srab a mám dojem, že vždy vše spadne, utrhne se nebo vypadne. Jsem schopná danou věc oblepit kolem dokola lepenkou, nebo zalít do lepidla. Snažila jsem se přijít na co nejspolehlivější způsob upevnění a nakonec to vyhrál drátek.

 Drží to dokonale. Jsem si jistá, že až přijde v prosinci ten konec světa, tak za následujících 1000 let najde mimozemská civilizace při průzkumech Země kus brka a na něm bude velmi..ale opravdu velmi pevně držet drátové očko. Menším problémem je, že smotaný drátek nevypadá úplně nejlépe. Takže to chtělo nějakým způsobem zamaskovat. Jako spásná myšlenka mě napadla barva na sklo.

 Takže na fólii (já to dělala na kusu lepenky nalepené na kartonu) uděláme kapku barvy na sklo, do které položíme nevzhledně smotaný kus drátku.

 

Navrch dáme kapku barvy, zatížíme a necháme zaschnout.

 

 Protože barva vždy "klesne", musíme postup opakovat několikrát (asi 5x-6x), aby v konečném výsledku byla barva "vypoulená" a tvořila korálek. Vždy mezi vrstvou je důležité nechat barvu zcela uschnout. Pokud se barva rozteče do stran víc, než je třeba, dá se pak jednoduše ustřihnout nůžkami.

 Hotovo!

Edit: Ještě mě napadlo využít průhlednosti barvy a jít na to trochu velkolepěji. Zkusila jsem tedy ještě variantu s korálky. Ve spojením s pavím perem a jeho vystřiženém tvaru se mi výsledek nakonec vůbec nelíbil. Avšak považuji to za dobrou inspiraci na příště...třeba. Takové korálkování bez práce.

Jak na gatě...

Koupila jsem si krásnou látku. Stála mě 19Kč za metr (Vykoupila jsem ostatním před nosem zbývající 3metry, které tam měli, což bylo na koupi asi to nejradostnější :) ). Je to pevná látka s přídavkem elastanu (jakože pruží). Barva zelenkavá. Ideální na kalhoty. Tak jsem se jala hledat nějaký střih, který by ji vyvýšil na kalhotový skvost. Nakonec jsem našla! Kalhoty tak jednoduché, že je zvládne každý. Bez výmluv, vážně každý! Rozhodla jsem se tedy udělat detailní návod, aby každý zjistil, že to není taková věda, jako to vypadá. Snažila jsem se to napsat tak, aby tomu porozuměl i člověk, šitím nikdy nepolíben.
Střih je z Burdy - únor 2006, model 106.

Takže jdeme na to!

Látku si klasicky přeložíme lícem k líci a vystřihneme přední díl i zadní díl kalhot.Vzhledem k tomu, že je látka elastická tak stříháme tak, aby se vytahovala vodorovně (pokud by byla elastická "do délky", tak nejen, že se kalhoty budou hůř oblékat, ale navíc by se mohly nepatřičně vytahovat do délky).

Položíme zadní díl kalhot (to je na fotce ten spodní) rubem na zem a lícem na něj položíme přední díl kalhot (zní to složitě, ale prostě k sobě dáte ty barevnější strany látky a ty "špičky" na látkách musí být na stejné straně). Sešijeme oba díly na boku (tedy strana bez špiček).

 Teď sešijeme druhou stranu každé nohavice. Logicky pouze tam, kam začínají špičky- jinak řečeno sešijeme jen to rovné

 Teď je třeba vzít do ruky žehličku a rozžehlit všechny švy (Měli byste mít 4. Pokud jich máte víc, nebo míň, je někde chyba:))) Tzn. ty přídavky dát od sebe a přejet žehličkou.

 Rozžehlené záševky poté začistíme entlovacím stehem (ten klikatý). Na fotce je vidět začištění jen na začátku (nebyla jsem si jistá, zda mám dostatek nitě. Kdyby přišlo na nejhorší, tak entlovat se dá i jinou barvou nitě- nebude vidět), ale je třeba to udělat po celé délce.

A teď přichází ta pravá finta FŇ! Jednu z nohavic obrátíme naruby (jakože do lícu). Druhou necháme tak, jak je.

Nohavici, která je obrácená vsuneme do té neobrácené.

 Přišijeme k sobě tyto 2 nohavice v "oblouku", který vznikl. To je vlastně sed. Od švů nohavice vpravo půjde o sed, který bude vepředu kalhot a od švů vlevo jde šev, který bude vzadu na kalhotách (na zadku).

 Ta dá! Máme základ kalhot, tedy dvou-nohavicového kusu oděvu. U mnohých kalhot se teď přišije jen pásek z látky (vlastně jde více méně o nižší sedlo) a zip na bok a je hotovo. Se sedlem to není o moc složitější. Takže jdeme na sedlo.

 Vystřihneme si 4x přední i zadní sedlo kalhot podle střihu. Tedy 2x z přeložené látky, jako na začátku

 Vlevo jsou zadní sedla (vždy 2 kusy látky na sobě) a vpravo přední.Takto sedla přišijeme  na levé straně dohromady. Jsou tam vidět špendlíky, jak na to.

 Sešitá sedla rozložíme (vzniknou tak 4 pruhy látky, skládající se vždy ze 2 částí) a přišijeme k sobě lícem k líci zadní i přední sedla na levém boku.Opět je to vlevo vidět se špendlíky ještě.

 Tím nám vzniknou 2 pásy. U obou jsou vždy na levé straně přišitá 2 sedla přední (vedle sebe) a hned k nim 2 sedla zadní. Z jednoho pásu bude sedlo uvnitř kalhot a na druhém sedlo z vnějšku. K sobě budou přišitá horní hranou (tedy tou kratší). Opět nezapomeneme rozžehlit přídavky, tentokrát je však nezačišťujeme.

 Začneme s vnějším sedlem.Přišijeme ho (delší) spodní hranou k lemu kalhot

Na levé straně kalhot zůstává sedlo nesešité. Do něj se vsází zip.Zip by se měl vsadit i do levé nohavice (cca 10cm od jejího horního konce), které od začátku necháváme nesešité. Pokud na to zapomeneme a nohavici sešijeme až nahoru (jako je v tomto postupu), není problém oněch 10 cm pak normálně vypárat a zip vsadit. Přídavek švu, který je mezi kalhotami a sedlem sežehlíme směrem nahoru (což je vidět až na další fotce).

 Na levý bok se poté vsazuje zip. K tomu je třeba přídavky na něj sežehlit, což je vidět na tomto obrázku. Švy začistíme entlovacím stehem.

 Přišpendlíme zip a přišijeme ho strojem. Kdo si netroufne, tak není problém ho všít ručně.

Teď k hornímu konci vnějšího sedla přišijeme tou kratší stranou sedlo, které bude uvnitř kalhot.

Takhle by to mělo vypadat. Vnitřní sedlo se obrátí dovnitř kalhot, přídavky u zipu se přišijí na tkanici zipu (ten pruh látky, na kterém je zip). Spodní lem sedla (ten delší) pak podhrneme asi o 1cm a ručně přišijeme ke kalhotám.

Tady je pohled "do kalhot" směrem k jejich zadní části. Pak už jen stačí začistit konce nohavic, založit je dle potřeby, zažehlit a stejně jako sedlo ručně přichytit.

Pár poznámek ke konci:

- Já  nakonec zip odebrala a šila kalhoty bez něj, což si díky tomu, že je látka elastická, mohu dovolit (Pokud látka není elastická, fakt to nejde. Do kalhot se nedostanete) Původně tam měl být, ale po všití jsem zjistila, že je rozbitý a rozjíždí se, tak jsem se na něj vykašlala. Až se kalhoty vytahají ( za týden, nebo 3 roky- uvidíme, jak je látka kvalitní) stačí buď našít poutka a nosit s páskem, nebo pak vypárat bok kalhot a zip dodatečně vsadit

- Kalhoty jsou do pasu, respektive k pupíku, takže naprosto ideální výška. Nikde nic neleze
.
- Střih je výborný, určitě ho nechávám. Původně ale měl na mě dost široké nohavice, viz následující 2 fotky, takže jsem je zúžila. Od spodku nohavic o 6cm. Zúžení musí plynule přecházet do ztracena. Pokud tomu tak není, udělá se na kalhotech nevzhledný fald.

 

 Nakonec to zabralo asi den práce.